17/07/2025
Když tě otec nenaučil...
Některé děti vyrůstají v tichu, které bolí víc než slova.
V domovech, kde místo „Jsem na tebe pyšný“ slyší „Nestojíš za nic.“
Kde místo objetí přijde výčitka.
Kde táta není přístav, ale bouře… nebo jen prázdné místo.
A z takových dětí vyrůstají dospělí, kteří se dlouho hledají.
Nevědí, jestli jsou dost dobří.
Pochybují o sobě.
A často dělají všechno pro uznání – jen aby jednou někdo řekl: „Vidím tě. Jsi v pořádku.“
Otcova slova se totiž stávají naším vnitřním hlasem.
A když v dětství uslyšíš, že jsi neschopný, že selháváš, že nedokážeš…
Může trvat roky, než zjistíš, že to nebyla pravda.
Že to byla jeho bolest. Jeho neschopnost milovat. Jeho nezralost, kterou jsi nemohl opravit.
Ale víš co?
Každý, kdo tímhle prošel a rozhodl se být jiný, je hrdina.
Každý, kdo přetrhl ten řetěz, je silnější, než si myslí.
Nejsilnější muži jsou ti, kteří vyrůstali bez opory – a stali se oporou.
Ne protože to měli jednoduché, ale protože si řekli:
Takhle už ne. Já budu jiný.
A právě ti, kteří nikdy neslyšeli „Jsem na tebe pyšný“, si to zaslouží slyšet nejvíc.
Možná právě teď.
Proto jestli tohle čteš a neseš si podobnou jizvu:
Jsem na tebe pyšný. A děláš to líp, než si myslíš.
(převzato a souhlasím)
