17/11/2025
STŘÍDAVÁ PÉČE PRO TŘÍMĚSÍČNÍ MIMINKO JE ABSOLUTNĚ OK
Potkávám se s tím čím dál častěji: partnerské rozchody, které přerostou ve válku. Takže místo důstojného rozloučení jenom hádky, odvety a pomsty. A nakonec pocit křivdy, takže dlouhá a nepříjemná pachuť.
Bojuje se o hlavně o dvě věci: o prachy a o děti.
Zatímco u peněz to jde do plných: ať si ta hysterka skončí klidně pod mostem, barák je můj a tím to hasne! U dětí je to jiné. V boji o děti se můžete chovat jako zmetci a neetická hovada, ale furt se u toho můžete tvářit, že vám jde o dobrou věc. O ty děti přece. Přece mám právo je vidět. Přece mám právo je vychovávat. Přece je nenechám té krávě!
Jsem jejich otec proboha!
Při pokusech o domluvu dávají chlapi své ženě často na výběr: buď to bude, jak chci já nebo to bude, jak chci já! V podobných sporech se většinou zastávám žen, protože si myslím, že by děti měly zůstat u mámy. Aspoň do deseti let. Ta nejzazší hranice je osm roků. Přetahování o děti je hrozná věc. Zlo. To, co tomu pomáhá je střídavá péče. Tak bude týden u mě a týden u tebe. A hotovo.
Střídavka je čiré zlo, flusanec a fialový hnus.
Velmi často jenom zástěrka pro vyřizování účtů mezi zklamanými partnery.
Střídavka je spravedlnost pro rodiče, ale ne pro děti.
Nejde mít dva domovy.
Nikdo nemůže mít dva domovy.
Jediná výhoda střídavky je, že se v případě atomového útoku, bude dítě umět rychle sbalit.
Tátové, nelámejte to přes koleno.
Nejděte do toho silou.
Jestli jsou vaše děti malé, počkejte si.
Jestli máte svoje děti rádi, nechejte je u mámy.
Nebojte se, váš čas přijde.
Nemůže nepřijít.
Tyhle věty některé chlapy vytáčí do běla a jsou pak nepříčetní. Píšou mi sprosté e-maily. Pomlouvají mě. Chtějí ukázat, jaký jsem nýmand, který nic neumí a ničemu nerozumí. Nazdárek. Blbec. Úplná nicka.
Jsem hodně ovlivněný tím, že dvacet let na moje přednášky a semináře chodí hlavně ženy. Ať chci nebo ne, nasávám jejich pohled na život, dostal se mi pod kůži. Vím to. A taky je jasné, že jsem někdy mimo a že se pletu. Protože jsou případy, kdy by děti měly zůstat u táty. Jasně, že jo. Některé ženy totiž umějí svým bývalým partnerům pěkně zatopit. Místo Bojovné Vlčice vlítne na scénu Vzteklá Fena a z rozchodu se stane nelítostná řež. Jatka. Některé ženy umí s chlapama brilantně manipulovat – všechno vytrvale překrucují, dělají ze sebe chudinky, dělají že neví, dělají, že ví, lžou vám do očí a tváří se u toho jako světice. A přitom neúnavně vyrábějí nové naschvály a intriky. Dopředu je totiž žene hluboké vnitřní přesvědčení, které by se dalo popsat větou: tebe si namažu na chleba, kdykoli budu chtít, ty naivní blbečku, víš?
Vím.
Přesto si myslím, že ten, kdo při rozchodu drží ty symbolické klíče v ruce, je chlap. Poctivý chlap, který pozná, kdy má smysl zabojovat a kdy už je to jenom prachsprostá touha po pomstě. Moje primitivní idiotská žízeň, abych tě ztrestal. Aby sis to vyžrala až do dna. Už jsi zapomněla, co jsem pro tebe všechno udělal? Jak si vůbec dovoluješ tvrdit, že můžeš žít beze mě?! Jo tak tobě beze mě bude dokonce líp? Tak já ti říkám, že ani h***o! Vydrtím tě! Teď teprve něco zažiješ holčičko!
Když to bouchne, tohle všechno se ve mně může dít.
Jasně, že jo.
Přesto bych měl vědět, kde je ta hranice, za kterou už nesmím jít.
Protože ona tam je.
A dobrý chlap by jim měl poznat.
Chci tím jenom říct, že žádat soud o střídavou péči pro osmitýdenní miminko je prasárna. Stejně jako pro osmiměsíční miminko, třináctiměsíční miminko, rok a půl starou holčičku, tříletou holčičku, pětiletého chlapce. Hádat se o děti. Vrazit jí jednu, ať už konečně drží hubu. Posílat na dvě děti alimenty osm stovek. Neposílat žádné alimenty. Stejně jako podvádět v účetnictví, protože se mi čtyři tisíce na syna zdají moc… a přitom si objednávám novou loď za dvě mega a zadnici si vozím v Superbu. Stejně jako vyzývat chlapy, aby si ve vlaku chodili sedat do vagónů, které jsou určené pro matky s dětmi. Protože jinak je to diskriminace! Se vším tímhle jsem se napřímo setkal. To všechno jsou prasárny. Projevy buranství a idiocie. Války, která nemají smysl.
Válčit se nemá.
A o děti už vůbec ne.
Nemůžeme se přece k sobě chovat hnusně jenom proto, že nám to nevyšlo.
Nebo, že to bolí.
Nebo, že mám pocit křivdy.
Klíčem k domluvě je starý dobrý RESPEKT.
To znamená, že se k tobě chovám slušně.
A že nezajdu za tu pomyslnou hranici.
Protože jsi kdysi byla moje žena.
Protože jsme spolu něco zažili.
Protože jsme se spolu milovali.
Protože z našeho milování se nám narodily ty naše děti.
Respekt by měl být vzájemný.
Ale začíná s ním muž.
Protože muž by měl být Rytíř a Král.
A o to jde.
Abychom se chovali jako Rytíři a Králové.
A ne jako obyčejní sráči.
Tímto bych rád pozdravil pana soudce z Ostravy, který v rozsudku nařídil: 3 týdny bude matka docházet do domácnosti otce na polední kojení. Nepřekvapil mě ani tak fakt, že je pan soudce d***l, ale spíše, že je ochotný to dát i písemně. A také pozdravuju Nejvyšší soud ČR, který ve své rozsudku uvedl: „…obecný soud nemůže závěr o nevhodnosti střídavé péče odůvodnit obecným odkazem na útlý věk dítěte… Plus následuje vyjmenování dalších kritérií, čím se to nedá zdůvodnit.
Takže věk dítěte není kritérium?
A na péči o osmitýdenní miminko mají oba rodiče stejné právo?
To už jsme se s těmi právy a tou posranou korektností už opravdu totálně zbláznili?
Vypadá to tak.
Nikomu nepřeju nic zlého, ale jsem zvědavý, co budou soudci Nejvyššího soudu dělat, až je v životě potká situace, kdy se dcera někoho z nich bude se svým partnerem dohadovat o střídavou péči u svého osmitýdenního miminka.
A ten urputný zraněný šulín se bude odkazovat na ten jejich nález Nejvyššího soudu.
Bude si myslet, že na to má právo.
Protože mu to ten Nejvyšší soud potvrzuje.
A jak známo, proti jeho verdiktu se nelze odvolat.
Přitom by stačila mužská velkorysost.
Být Rytíř a Král.
Nechat dítě u mámy.
Protože, jestli jsem dobrý táta, můj čas pro dítě přijde.
Nemůže nepřijít.
Ledaže bych se choval nepoctivě.
Zákeřně.
Ublíženě.
A zatáhl by celou rodinu do nesmyslné války.
Prostě jako urputný zamindrákovaný šulín.
