26/12/2025
Saga Katerinu, díl 1.:
Srdečné pozdravy, do vašeho tady a teď, ať už světíte pokoj nebo upokojujete svátky (aby vás tak nedrtily), snad vaše světlo tančí s každou minutou, kdy se slunce zdrží déle..
Ono to teď táhne ke spojení. Tak se nechávám táhnout, takhle na dálku z pustiny, která je nabitým zhuštěným časoprostorem, časem zamrznutým v největším ledovci v Evropě. Časem měřitelným v jeho odtávání, ve viditelných vrstvách nezalesněných hor, které ho objímají. Ve vrstvách sopečného prachu pod nohama, jejichž vznik má svá data, která místní znají. V prachu pokrytém mechem a vřesem tam, kde měl (co?) čas (!) vyrůst po posledních povodních. A ty mají svůj rytmus. Historie se tu píše erupcemi, zemětřeseními, povodněmi, požáry, následnými hladomory, nemocemi, překvapivě ne válkami, leda těmi s živly, a to za to furt.
Čas a prostor a ticho, o kterém doma sníme. Je to dobrý detox z duhů i neduhů mysli přelidněné vzorci a návyky, které jsme převzali jako normu. Přelidněné hlasy, které jsme internalizovali, v rodině, ve společnosti. Sopečný prach zatuhnutý v prastarých vrstvách, z erupcí, které už si nikdo nepamatuje, ale kráčíme po nich tak samozřejmě. (A povrch je určující pro podobu / svobodu pohybu.) Tak to přece bylo vždycky..
Znáte to. Přesýpám ty vrstvy jako písečné hodiny, tam a zpátky a.. leckdy hodiny. V absolutních rýmech s absolutním nasazením, protože život se chce žít, a nevědomé předpoklady, jak co „funguje“, „nefungují“. Mám čas. Jsem tady. Leckdy i teď.
Odkopávám sutiny a doluju živou vodu. Dělnice sebevykopávek alias „no rest for mystics“. Někdy z pramene piju, někdy u pramene jsem a žízní hynu. To než si vzpomenu, že nejsem Villon a nemusím, že se můžu nadechnout a rozhlédnout a vše okolo mě mi ukazuje, jak odtát a dát si milost. Udělit si a přijmout milost. Velká slova? V téhle krajině je vše velké. A taky vás tu nikdo netepe za váš projev, to jaksi není v kultuře. Spousta času navíc a svobody. Nemůžu ani popsat, jak si multidimenzionálně vydechnete, když vás pořád někdo neopravuje. Celá galaxie si povolí opasek a vyvalí solar..
Tak tedy čas a prostor a ticho, o kterém doma sníme, a to čeho jsme doma přesyceni, má pro přistěhovalce cenu zlata. Lidský kontakt. I pro poustevníka jako já má i tohle v pouštích sopečného prachu úplně jiný rozměr. Jaksi jsem do svého životního zkoumání osvobozování se i přináležení přes propojení s tělem a přírodou dosud nezahrnula zdravé společenství. A to jsem vždy byla přitahována takové spolutvořit, žila jsem v eko komunitě, pracovala v komunitní škole a školce, a byla u tvůrčích sangh pokusů a omylů, jak spolupracovat a soužít. Jak společně vykomunikovat vlastní pravidla / nějakou strukturu na terra nova a jak je umět včas měnit, abychom mohli jít dál. Dokud jsme mohli.. Protože terra je nova znova a znova. Přijde vám to taky tak?
A tak zjišťuji, že cítit se v těle a v přírodě, dělat své vývojové kroky, uvolňovat energii zablokovanou v traumatu a integrovat nová otevření, není práce pro jednoho (říkáme tomu seberozvoj), ani pro dva (říkáme tomu terapie). Je to cesta léčení, kterou máme, díky bohu za každý krůček, ale taky je to obraz rozštěpení, které žijeme. Vděčím za mnohé oběma polím a na obou působím profesně a dává mi to hluboký smysl. Ale znáte to: „už 100 let máme psychoterapii a se světem to jde stále z kopce“. Kéž bychom paralelně k tomu kultivovali to, po čem přirozeně prahneme: ono „spolu“. Protože tak tu žijeme, a protože traumata vznikají ve vztazích a léčí se ve vztazích. A pak tu máme post-traumatický růst. Nadějné, ne?
Naše vývojové kroky potřebují dopadnout na podporující půdu. Potřebujeme být pro sebe navzájem soucitnými svědky, kteří vnímají potenciál růstu za našimi boji, kteří ztělesňují odvahu projít tekutými písky sebeobrazů a obrazů o světě, nadechnout se zčerstva a updatovat software..
(Slyšeli jste o eko-centrismu namísto ego-centrismu, viďte? Slyšela jsem o lecčems, ale dokud to nemůžu zažít na vlastní kůži, zůstává to v rozštěpení mysli a těla. A to takových kmenových zážitků bylo, v šamanských kruzích, v seberozvoji i v terapeutických výcvicích a skupinách, v intimních setkáních otevřených žen, v divadelní tvorbě. Ale jaksi se to neintegruje tak hluboko do každodenního prožívání a jednání. Pročpak? Už 100 let máme.., přece?)
No, víme známe... systém a kultura, kterou se navzájem držíme pod krkem. Hutný individualismus, izolace, nedůvěra v druhé a svět, jaksi někde v těle opodstatněná. Pěstujeme kulturu, která přehlíží skutečný život v nás a stále nás orientuje k nepodstatnému. Je to opravdu s podivem.
Kruh. Nic objevného. Objevná pro mě je ta představa přirozenosti a přítomnosti prorůstající společností. Snad se šíří z těch kruhů, které respektují posvátný proces a jedinečný dialog se životem každého jednotlivce. Tedy ho nějak znají. Energeticky, na kost, na dřeň, esenčně. Poznají, co životu slouží, co nás posouvá. Kmen, který oslavuje vše zdravé a nové, co se v nás rodí, i když zatím to kolem vypadá jako jatka. Sangha, která ustojí svědectví porodní bolesti a soucitně počká, až dozraješ tomu kroku, ke kterému se zveš. Vždyť jsi stále novorozeně. Ten nový krok je taneční, pro tanec se životem, který se stále mění a ty jsi život a měníš se. Kruh, který unese být v intimitě se životem, s tím jak se projevuje, tady a teď, mimo normy, vzorce, očekávání. Navzájem se posiluje v ztělesňování toho, co cítí jako živé a zdravé. Takže kruh, který cítí. Staří, mladí, tlustí, tencí, cítící. Spolu.
A tělo povolí, vypustí tlak a srdce a mysl se otevřou, a taky něco pustí a v tomhle opakovaném cyklu někam rosteme. A ano, s přírodou: když budeme v bezpečí mezi sebou, můžeme se cítit, můžeme cítit Zemi a budeme v bezpečí ve svém prostředí. Příroda našeho systému si uleví a celá širší příroda s ní. Soulad. Hluboký respekt ke každé vrstvě, která je toho velkolepého procesu vývoje součástí.
Snad máte svou síť.. soucitné svědky, kteří něčím prošli; babičky, které něco předaly; děti, které ukazují nové horizonty; pradávné předky, kteří s vámi promlouvají; někoho, kdo vás vidí a cítí a ctí vaši esenci..
Zažíváte to? Zažili jste to? Kultivujete to?
Co kdybychom tady navršili pár slov o tom, jaké to pro vás je být držený „kmenem“ / společenstvím / kruhem. Co to změnilo..
Máme čas přihodit pár minut světla, ne? 😉
photo credit Jón Ágúst Guðjónsson a Skaftafellsjökul
