10/11/2020
POHNOUT SE Z MÍSTA
Ahoj, jmenuji se Susy a zhruba 18 let svého života jsem koktala.
Koktala jsem tak, že si pamatuju, že jsem ve školce předstírala, že jsem zapomněla jak se mluví, abych náhodou nemusela něco říkat. Abych nebyla vystavena tomu tíživému stresu, ostudě a posměchu. Dělala jsem, že lidi nesylším, dělala jsem, že je nevidím. Lidi, kteří mě pozdravili, jsem nepozdravila nazpět. Tak moc jsem se styděla za své koktání. Vedlo to k tomu, že jsem byla často označována na neslušnou, že ani neumím pozdravit. Já uměla a chtěla, ale kolikrát když jsem otevřela ústa, nevyšla ani hláska. A tak jsem se do hoto tlačila. A tak jsem byla ve stresu ještě víc. A koktala jsem ještě ještě víc.
Pak přišla škola. Dospělejší děti, více posměchu. Více stresu a více tlaku sama na sebe. Problémy s řečí, s koktáním a zadrháváním byly obrovskou částí mého života. Fakt moc mě bavilo učení a nejhorší byly chvíle, kdy jsem věděla jako jediná z celé třídy odpověď, ale nepřihlásila jsem se. Tak moc jsem nechtěla zase a zase čelit tomu tichu - tomu tichu které ze mě vyjde. To jediné co dokážu. Stát tam, snažit se něco říct, nebýt schopná a pak s největší trapností a ostudou, skloněnou hlavou sednout zpět do lavice a dělat že tam nejsem. Pak přišly takové ty školní recitály a předříkávání básniček před celou třídou. No co vám budu. Mnohem víc jsem se těšila na Vánoce a Ježíška než na tohle.
Pokaždé, když jsem byla schopná vyslovit něco nahlas a před lidma, bylo to moje vítězství! Moje velké vnitřní díky sama sobě za to, že jsem to zvládla!
Čím víc jsem měla problémy s řečí, tím víc jsem se nořila do tvoření a rozvíjení kreativity. Tím více jsem cestovala ve svých vnitřních světech, tam, ke jsem byla schopna mluvit a komunikovat na jiných úrovních. Kreativita se pro mě stala formou jak vyjádřit sama sebe beze slov.
Taky jsem začala mluvit hodně sama pro sebe. Mohla jsem tak strávit dlouhé chvíle. Mluvením o tom, co bych ráda řekla. Vše co jsem během dne potlačila, nevyslovila jsem pak říkala sama sobě a tím jakoby chtěla "dokončit či uzavřít" něco, co jsem nebyla schopna udělat v ten daný moment. Mluvila jsem sama se sebou o tom, o čem bych jednou chtěla všem říct.
Pamatuju si jak moji rodiče vždy říkali : ,, Zuzi, první se v klidu nadechni a pak mluv. Hlavně musíš dýchat!"
Dvacet let poté jsem se stala breathwotk facilitátorem. Jak symbolické.
Milovala jsem lidi a jejich příběhy, obdivovala jsem každého, do uměl plynuje mluvit a mohl tedy opravdu vyjádřit co cítí, co se mu stalo a jaký byl jeho den. Stala jsem se dobrým posluchačem a skvělým řečníkem sama pro sebe, ve své realitě, v té, kde jsem taky uměla tak skvěle mluvit. Ve své vnitřní realitě jsem si představovala sama sebe na podiu jak mluvím k tisícům až milionlm lidí a říkám jím ty největší moudra, která jsem tehdy jako osmileté dítě vnímala. Představovala jsem si jak mě ti lidi poslouchají a a říkají si: ,, Ty jo, ta to řekla fakt hezky!" A realita? Stále, i v dospívání jsem měla často silný vnitřní zcela čistě dětský obdiv k lidem, které jsem viděla mluvit. Plynuje a ke všemu na veřejnosti. Fasnicovalo mě to. A já? Byla jsem potichu a pozorovala jsem. Místo mluvení, které mi nešlo jsem se bavila pozorováním lidí. Začala jsem pomalu více a více rozumět lidem na úrovni, kterou jsem tehdy neuměla pojmenovat. Přišlo mi, že jejich příběhy už ani nevnímám skrze slova. Místo knih jsem začala číst lidi samotné. A život mě obdařil opravdu jedinečnými lidmi a jejich příběhy.
Pamatuju si to jako dnes, bylo mi osmnáct. Šla jsem ze školy na internát, kde jsem žila. Bylo hezky. Teplo. Takový ten ideální den na to změnit svůj život jednou pro vždy.
A tak jsem to udělala.
Neměla jsem na ten den moc jiných důležitějších plánů.
Bylo mi jasné, že koktak můžu až nadovždy. Ale to nebylo to, po čem jsem toužila. Chtěla jsem mluvit, chtěla jsem sdílet, chtěla jsem mít ty koule na to postavit se před skupinu lidí a v úpném klidu a vnitřní jistotě říct třeba:
,,Dobrý den, jsem moc ráda, že s vámi mohu mluvit."
A tak jsem vešla do prvního obchodu a hodně nahlas pozdravila. A šlo to. Pak jsem šla do jiného obchodu a zase nahlas podravila. Vědomě. Velmi vědomě jsem mluvila s prodavačkami, ptala jsem se různé věci jen proto, abych si to mohla natrénovat. Začala jsem mnohem více telefonovat lidem. Byla jsem nadšená z každého hovoru z call centra či jiných prodejců čehokoli. Ti lidi totiž většinou chtěli hlavně komunikovat. Každá podařená konverzace byla velkou oslavou. Psala jsem si na papír čárky za každou zvládnutou zkošku. Stavila jsem sama sebe absolutně mimo komfortní zonu. Vše co mě děsilo, do toho jsem si naplno stoupla. Čím větší strach, tím větší kuráž. Hlavně se pohnout z místa. Dál a dál.
Když mi bylo dvacet, byla mi nabídnuta práce tou dobou mých snů. Práce v divadle. Něco, po čem jsou toužila už od patnácti. Najednou to bylo nadosah. Stačilo říct ano.
Odmítla jsem to. Ze strachu, že budu muset jako uvaděčka mluvit před lidma. Odcházela jsem z divadla, zklamaná sama ze sebe. Když v tom jakoby něco ke mě promluvilo " takhle to vážně chceš?".
A já nechtěla.
Díky podpoře mojí mámy, která mi vysvětlila, že uvaděčka nemluví před lidma ale jen věší kabáty (moje velká naděje!) jsem nakonec zavolala do divadla a řekla, že tu práci chci. A tak se i stalo. A tak jsem se ocitla v prostředí herců a jejich neskutečných projevů na veřejnosti. Obdiv a fasninace!
Jak šel čas a Susy se díky svému entusiasmu a absolutní lásce k práci poslouvala dál, nastal moment, který byl zlomový. Moment, kdy jsem zahodila svěchny své strachy. Osmnáct let studu a obav a naplno jsem si do toho stoupla, stoupla jsem si do role Susy. Hoky, která mluví s lidma. A tak se i stalo. Vítala jsem publikum o padesáti, stopadesáti, dvěstě dvacet lidech. Hlasitě a se vší sílou a jistotou, kterou jsem v sobě měla.
Čím více jsem si to užívala, tím více jsem měla možností. Objevila jsem se na jevišti, promlouvala jsem ke slavným osobnostem a víš co? Vypadala jsem uplně v klidu, jakobych to dělala odjakživa. Jen uvnitř mě, tam byla neskutečná pokora a vděčnost za každou situaci, kdy jsem si mohla stoupnout do své síly. Každá další čárka na tehdy už pomyslném papíře. Moje malá vítězství. Ty, o kterých nikdo nevěděl. Jen já. Věděla jsem totiž co je za tím. Za každou plynulou větou mého života.
Vím, že kdybych tehdy ten krok neudělala a a nerozhodla se vše změnit, dost možná bych koktala stále. A stále bych sama sebe omezovala od životních příležitostí, stále bych raději dělala že neslyším. Všechno to volání života.
Je mi dvacet osm a stále víc si umědomuju sílu vlastního rozhodnutí. Moc toho vzít to do svých rukou. Určit si, co v životě chci. Hlavně se z toho nepo!rat. Taky se kolikrát s absolutním dojetím rozplývám na tím vším. Nad životem. Nad vlastním příběhem. A hlavně nad tou alchymií kdy si uvědomíme všechny ty hodnoty, které nám naše životní překážky daly.
Fascinuje mě, že jedena z nejčastějších zpětných vazeb, kterou slyším na svých workshopech či dechových sessions je komantář typu: ,, ..a ten tvůj hlas! Mohla bych ho poslouchat celý den." Můj hlas. Ten, který jsem tak dlouho držela v sobě.
Dovol si nakouknout do sebe. Je tam něco, co v sobě držíš právě ty? Všechna ta nevyřčená slova, nezazpívané písně, potlačené talenty, touhy, vize, sny. Všechno to tvoření do šuplíku.
Jednou mi moje mentorka při práci s Lůne, řekla: " Jak si dovoluješ nechat svů talent pro sebe! Jak si to dovoluješ nejen vůči světu, ale hlavně vůči svému vlastnímu životu!"
Tak co, není už na čase se na ty strachy vykašlat a dovolit si stoupnout do toho, po čem jsi vždy toužil? Pěkně pomalu, po mikrodávkách si do života pozvat to, co opravdu chceš. Jakkoli se to zdá být děsivé. Věř mi, budeš odměněn takovými možnostmi, o kterých se ti ani nesnilo. Za to se ti můžu zaučit. Jen si to dovolit. A pokud potřebuješ nakopnout, dej vědět. Za tu dobu co žiju svůj příběh jsem se stala fakt dobrou v motivování lidí k tomu, aby žili to, po čem vždy toužili. To, v čem jsou vážně dobří. Jen si třeba jen zas tak nevěří. Ne že mě to jen neskutečně naplňuje, ale vnímám to jako něco, co mám prostě dělat jak nejlépe dokážu. Protože moc dobře vím jaké to je. Bytostně odžito na fyzicko-emočně-spirituální úrovni. A jestli mi chceš říct, že ty na to nemáš, že ty to nedokážeš tak s tím u mě neuspěješ. Já ti totiž budu věřit stejně jako jsem tehdy věřila sama sobě.
