10/06/2024
“JÁ SAMA!", byla nejčastější věta mojí prvorozené. Nedivím se, vždyť jsem jí pořád stála za zadkem. Teprve s příchodem druhé dcerky jsem si uvědomila jak moc. Protože mě nenapadlo, že by to už mohla zvládnout sama. Protože tabulky radily, že na TO má ještě čas. No a stála jsem tam samozřejmě i pak, přece abych ukázala jak na TO "protože už by měla".
JÁ TAKY...!
S druhorozenou prožíváme místo "Já sama!" velice intenzivní "Já taky!". Myslím, že na "Já sama!" měla prostoru až až, už nebyl čas jí vše servírovat. Pozoruje starší a učí se od ní "za chodu". Vše chce dělat s ní. Vzájemně ladí a já zírám s jakou lehkostí.
Mimo tabulky. MIMO OČEKÁVÁNÍ. Zkouší si to, co chce a když se nedaří, tak si najde něco jiného, nebo si řekne o pomoc.
Snažím se je netlačit do toho, co by měly. Sleduju jak se staví k příležitostem, které jim každý den nabízí a snažím se být jim vzorem v jejich zorném poli. Pomoc nabízím, ale nevnucuju. Za chodu se stále učím ČEKAT. Dát jim prostor, aby to zkusily a dokázaly samy.
SAMOSTATNOST DÍTĚTE V KAŽDODENNÍCH AKTIVITÁCH PŘÍMO OVLIVŇUJE KVALITU NAŠEHO SPOLEČNÉHO ŽITÍ.
MAMI, MŮŽU...?
Jsem si vědomá toho, že MOJE DŮVĚRA v jejich schopnosti formuje jejich sebehodnocení, sebevědomí, sebedůvěru, zodpovědnost, chuť zkoušet nové věci a hledat řešení. A ony zvědavé jsou. Žene je touha objevovat, přicházet na to, jak svět funguje, učí se v něm "chodit". Napodobují, co vidí u nás, nebo se pokouší hledat vlastní řešení.
MAMI, JÁ JSEM TO DOKÁZALA!
Za takové okamžiky jsem vděčná. Zahřejí na srdci. Těší mě, když jsou na sebe hrdé. Když se umí opřít o svoje schopnosti. Když to hned nevzdají. Když vidí a cítí, že to mělo smysl. Když je jim odměnou to, že to dokázaly.
BLBÉ...!
Blbé boty! (které se jí nedařily obout); Blbá láhev! (kterou nedokázala otevřít); Blbé máslo! (které jí nešlo rozmazat) Blbé pastelky! (které mohly za to, že obrázek nevypadal tak, jak si představovala).
Ani u nás není každý den není sluncem zalitý. Bylo by divné, kdyby byl. Jsou chvíle, kdy se nedaří. A je jich dost. ZKLAMÁNÍ přináší smutek a někdy taky hněv. Hněv je energie, která jde buď dovnitř, nebo ven. Když se nahromadí, může přerůst do agrese. V tu chvíli kde rozum stranou. Křičí. Kopnou. Hodí. Bouchnou. Roztrhnou. Ladím se na jejich emoci, jde to rychle, přitom jí dávám jméno, pojmenovávám i to, jak hněv prožívám uvnitř i jak vidím, že se projevuje navenek. Snažím se jim pomoc pochopit signály, kterými k nim promlouvá jejich tělo - interocepci. Dovoluju jim pustit hněv bezpečně ven, z udušených” emocí jsou totiž nemoci. Učíme se prožívat vlastní zklamání a ..
MAMI, UKÁŽEŠ MI JAK…
Učím je dohodnout se a ŘÍCT SI O POMOC VE CHVÍLI, KDY UŽ SI S NĚČÍM NEBÍM RADY. Snažím se tak předejít frustraci, vzteku a agresi. A učím je čekat, což je neskutečně těžké, protože ty "chvilky" čekání prý trvají příliš dlouho.
MAMI, UTĚŠÍŠ MĚ?
Vítám slzy, jsou ventilem emocí, pomáhají nám se vrátit zpět do bezpečí parasympatického nervového systému, ve kterém se dokážeme uvolnit. Snažím se nezakazovat, nevyčítat, netrestat, nevinit. Není to lehké. Jako malá jsem nemohla křičet, ani plakat - rodiče mě objali a za každou cenu se mi snažili přesměrovat pozornost jinam. Navenek se jim to dařilo, za chvilku BYL KLID. Uvnitř ale ta bouře neutichala. Nedostala jsem možnost to “vydýchat”, přišly problémy s dýcháním alergologie i plicní. Tam už naštěstí nepotřebuju. Své emoce už v sobě nedusím. Vnímám svoje tělo. Své emoce už nedělím na dobré a zlé. Prožívám je, pouštím je ven a učím to i svoje děti. Sama nejlíp vím, jak moc na mojí zpětné vazbě záleží.
Základní návyky by si dítě mělo osvojovat a upevňovat doma s námi, rodiči. Společné chvilky a v nich sdílené a opětované emoce nenahradí kamarádi, školka, ani kroužky.
Na tom jak dobře dítě vnímá a používá svoje tělo záleží víc, než se na první pohled může zdát. Všimnout si toho můžeš v každodenních aktivitách jako je oblékání, hygiena, jezení, domácí práce. Takové příležitosti přichází denně, znova a znova. Míra jeho samostatnosti a zručnosti prozrazuje mnohé. Způsob jakým dělá danou aktivitu, jak se dokáže držet předpokládaného postupu odkrývá jeho myšlenkové procesy (paměť, koncentraci, pozornost, rychlost, schopnost plánovat, organizovat, řešit problém). V přesnosti s jakou při tom manipuluje, si můžeš všimnout úrovně jeho hrubě a jemně motorických dovedností, koordinaci pohybů i to, jak dobře si uvědomuje svoje tělo.
Mohlo by se zdát, že to, o čem píšu, je logopedii a mluvení na míle vzdálené. Opak je ale pravdou, protože právě na těchto základních kamenech řeč stojí. Řeč je mimo jiné pohyb a právě pobyt ovládá mnohem dříve, než slova. Dítě se učí nápodobou a nejlepší živnou půdou k takovému učení je rutina, tedy sled událostí, které dokáže dobře "číst" - předvídat. V rámci této rutiny přichází denně nespočet příležitostí k budování samostatnosti v péči o sebe.
Dej dítěti šanci trénovat sebeobsluhu ve chvílích, kdy někam nespěcháte, KDYŽ ZROVNA NEMUSÍ. Postupem času bude dostatečně šikovné na to, aby se připravilo samo, i když bude času málo. Dokáže si totiž jednotlivé kroky zorganizovat, naplánovat.
LENOCH, NEŠIKA, nebo?
Jsou děti, které si každou novou dovednost osvojují velmi dlouho a výkony, které podávají jsou "kostrbaté". Za každým malým krůčkem vpřed je velká dřina, kterou často nevidíš. Ve tvých očích může být takové dítě líné, pomalé a nešikovné. Pokud za jejich nešikovnosti nestojí tvoje přehnaná asistence nebo naopak tvůj nezájem, tak je to pravděpodobně neurovyvojová porucha (ADHD, dyspraxie, dysfázie, PAS,...), "díky" které všechno trvá a ve výsledku to není úplně ono. Takové dítě potřebuje ze všeho nejvíc tvoji trpělivost, víru v to, že to dokáže; dostatek času a příležitosti. Ono vidí co děláš, ale neví jak přesně to má udělat. Pomoci mu může vizualizace - rozdělení činnosti do jednotlivých kroků v obrazech.
VIDÍM - SLYŠÍM - ROZUMÍM, tak to zkusím…
Dej si práci s vytvořením obrázkových schémat aktivit. Rozděl je na jednotlivé kroky - ať už jde o oblékání, hygienu, nebo třeba jezení. Obrázky nezapomeň vždy jednoduše komentovat - s oporou obrázků, které nemizí, bude tomu, co mu říkáš, lépe rozumět. Ale to už je další téma.
Příležitosti dělají mistry, pokud přichází v ten správný čas tím správným způsobem.
Díky za SDÍLENÍ ❤️.
Zuzana Blažková, máma & klinická logopedka
